Stalo se to v červenci.Na jednom koupališti jsem viděl krásnou holku.Jmenuvala se Eva.Zamiloval jsem se do ní na první pohled,ale odvaha oslovit ji,se jaksi neobjevovala,Protože všude chodila se svýma kámoškama.
Pátý den mýho přemýšlení jak ji oslovit,přišla na koupák sama.Nevím,kde se ta odvaha najednou vzala.Přišel jsem k ní a ona se na mě otočila.,,Ahoj",řekla.,,Ahoj.Já jsem Aleš".,,Já Eva.ale to už asi víš.Všimla jsem si,jak si po mě pořád koukal".,,Líbíš se mi".,,Ty mě taky".Naklonil jsem se k ní a políbil ji.Ona mi ten polibek vrátila.Začali jsme spolu chodit.Naši přátelé říkali,že jsme snad nejšťastnější pár.
Každý den jsem pro ni měl nějaké překvapení.To poslední byla romantická projížďka na koni při západu slunce a pak večeře.Druhý den jsme měli jít spolu do kina,ale ona nepřišla.Vtom mi zazvonil mobil.Byla to její matka.Řekla mi,že k nim mám hned přijít.Došel jsem tam.Evin táta mi otevřel a pozval dál.Řekl mi,že Eva měla autonehodu a chce mě vidět.Vic jsem se nedozvěděl.
V nemocnici jsem se strachem,aby to s Evou nebylo vážné,hledal její pokoj.Konečně jsem ho našel.Moje milovaná Evička byla napojená na plno přístrojů a vypadala strašně.Do očí mi vhrkly slzy.,,Aleši?",,Ano moje lásko.Jsem tady".,,Aleši,miláčku,jsem ráda že tě vidím".,,Evičko moje,řekni že mi neodejdeš?",,Neboj se,já to zvládnu".Pak usnula,a to bylo naposled,co jsem s ní mluvil.Vyšel jsem ven.Přes slzy v očích jsem skoro nic neviděl.Doma sem si šel hned lehnout.
Druhý den mi zase volala Eviččina matka.Evička,moje láska zemřela.Nemohl jsem tomu uvěřit.Nevěděl jsem,ja to bez ní zvládnu.
O tři dny později byl pohřeb.Zmocňovala se mě strašná bezmoc a bolest,když byla Evina rakev spoušťěna do hrobu.Utekl jsem.Evičko moje,proč jsem tě ztratil?Proč?
Den po pohřbu z novin:
SEDMNÁCTILETÝ ALEŠ BYL NALEZEN V KOUPELNĚ V BYTĚ KDE BYDLEL S PODŘEZANÝMI ŽÍLAMI.V RUCE DRŽEL LÍSTEK,A NĚM BYLO NAPSÁNO:BEZ NÍ NEMÁ CENU ŽÍT.